„Nám vládne král, má jméno Heroin…“
Bezděky se mi vybavila část textu postarší písně skupiny Proges 2, když ke mně v květnu 2013 sociální pracovnice přivedla jednu z klientek azylového domu. Zde je její příběh:
Vyrůstala v rozvedené rodině, ale své dětství vnímala jako šťastné a spokojené až do puberty, kdy po shlédnutí filmu Děti ze stanice ZOO začala být zvědavá, proč lidi berou drogy…? A když něco opravdu chcete vědět, tak se to také dozvíte… což v tomto případě byl začátek hodně pekelné jízdy po pervitinovém tobogánu až na naprosté dno společnosti. Když si představíme 16-ti letou naivní dívku, které smrt milované babičky jistě na náladě nepřidala, k tomu snadno dostupné „řešení“ v podobě drog, špatní kamarádi na učilišti a už to jelo. Vyzkoušela kde co, až skončila na pervitinu, který brala až do svých 30 let. Postupně se jí narodily 4 děti – jejichž otcové byli též drogově závislí násilníci, kteří ji bili, zneužívali, na děti neplatili… V drogovém rauši se jí podařilo prošustrovat i byt po matce, takže skončila na ulici. Hodně se jí ulevilo, když jejího posledního násilného druha zavřeli do kriminálu a ona dostala s dětmi místo v azylovém domě.
Naštěstí pro ni, byla její sociální pracovnice nadšená pro homeopatii, sehnala sponzora a přivedla ji ke mně. Když přišla, bylo jí 33 let, ale kdyby řekla, že má 53, věřili byste jí. Byla vychrtlá, bezzubá, popelavá pleť posetá ekzémem. Ale bylo na ní vidět, že se chce změnit, že chce svým dětem zajistit lepší budoucnost, jen neví jak…
Psychicky na tom nebyla dobře. Nálady se jí rychle střídaly, pořád by plakala, zároveň ji vše rozčílilo a vytočilo, hádala se pro každou maličkost, křičela, nadávala, pak si to vyčítala a brečela. Zlost, vztek a bezmoc končily bouřlivými výbuchy. Její ekzematická pokožka neustále svědila, pálila, trpěla alergií snad na vše – zvířata, pyl, prach, kosmetiku, šampony,… k tomu nevyřešená finanční situace, bydlení v komunitě azylového domu, starost o 4 děti. Připadala si ztracená a trápilo jí špatné svědomí za vše co v životě pokazila. Mezi její další fyzické potíže patřily migrény se zvracením, kdy hlava bolela od spánků přes čelo. Též menstruace byla velmi bolestivá, bolesti byly pálivé, píchavé a vystřelovaly do kříže. Přemíra ohně v ní způsobovala též návaly horka a pálení chodidel.
Sama sebe označila za důvěřivou až hloupou. Bylo vidět, že své děti velmi miluje a že si uvědomuje, co vše jí drogy vzaly a že touto cestou již jít nechce, že touží po lepším životě a je ráda za nabídnutou pomoc.
Bylo to poprvé, co jsem měla možnost léčit pacientku s minulostí takto silné drogové závislosti. Sama jsem byla zvědavá, zda a na kolik bude homeopatie schopná jí pomoci. S jistou směsicí naděje, obav, důvěry i nejistoty jsem jí po pečlivé analýze a repertorizaci podala lék Heroinum 200.
Již jsem viděla spoustu zázraků, ale tento byl pro mne nezapomenutelný. Na kontrolu necelý měsíc po podání léku přišla úplně jiná žena. Těžko se to popisuje, ale jakoby odplynul „černý závoj“ způsobený dlouholetým užíváním drogy a ona mohla začít sama zářit životem – tak jako všichni lidé, kteří svoji auru neničí nebezpečnou chemií. Řečeno jejími slovy: „Je mi lépe, jsem klidnější, návaly vzteku jsou pryč. Jsem veselejší, méně pláči, děti už mne tak často nevytočí.“
Bezprostředně po prvním podání léku Heroin 200 následoval příval energie spojený s celkovou zrychleností, bolestí hlavy, pocitem sucha v ústech, pocením, což připomínalo stav, který mívala po drogách. Celé to trvalo jeden den a odstartovalo celou řadu pozivních změn na všech úrovních. Celkově je mnohem klidnější, cítí se dobře a začíná dělat první praktické kroky ke zlepšení svého života.
Na druhou a bohužel poslední kontrolu, přišla v srpnu 2013. Lék opakovala dvakrát, když se cítila podrážděná – pokaždé rychle pomohl. Je mnohem vyrovnanější, žádné konflikty již dlouho neměla, hlava nebolí, ekzém a bolesti před menstruací zmizely. Nastoupila do rekvalifikačního kurzu na pracovnici v sociálních službách a její život se začíná posouvat dobrým směrem.
Neznám pozadí událostí v Azylovém domě, vím jen, že sociální pracovnice, co ženu přivedla, z něj odešla a tím skončil můj kontakt s pacientkou. Nezbývá než doufat, že se jí podařilo celou situaci vyřešit a svůj život proměnit. Každopádně milým faktem zůstává, že heomeopatie nezklamala ani v tomto případě. Máme v rukou opravdu mocný nástroj v boji se závislostmi všeho druhu, využijme jej. Myslím, že čím více se homeopatie stane součástí běžné léčby všech potíží naší doby, tím dříve se budeme jako lidstvo moci posunout dál k „vyššímu účelu našeho bytí“ …řečeno slovy klasika.
Petra Cihlářová